Zdravé kopyto
V této části našeho seriálu článků si popišme zdravé, přirozené kopyto ve všech jeho funkcích a vyjasněme si otázku, zda je ochrana kopyt v zásadě nezbytná a za jakých okolností se bez ní lze obejít.
Výstavba zdravého kopyta bude v pozdějších kapitolách základem, nezbytným pro porozumění onemocněním kopyt jako např. zchvácení či podotrochlóza. Předem je však nezbytné jasně říci zásadní věc: kopyta divoce žijících koní a dalších equidů (koňovitých savců), jako zeber a oslů se ve své funkci a ve své výstavbě nijak neliší od kopyt našich sportovních koní. Toto platí rovněž i pro polodivoce, ve stádech žijící, chovná zvířata velkých hřebčínů, která rovněž žijí bez podkov. To, že se kvalita rohoviny kopyta a jeho vnitřních struktur u sportovních koní rovněž neliší od kvality rohoviny a struktur kopyt divoce žijících koní, bude vysvětleno v následujícím textu.
Zdravé kopyto divokého koně je beze vší pochybnosti výsledkem miliony let trvajícího evolučního procesu přizpůsobování životnímu prostředí. Kdyby se toto přizpůsobování koni nepodařilo, tak by byl dnes s velkou určitostí již vyhynulý. Je tomu však právě naopak, a protože se koním přizpůsobování podařilo, prosadili se velice úspěšně téměř ve všech končinách Země (s výjimkou tropických pásem).
Divocí koně, kteří během Nejmladší Doby ledové přešli přes tehdy existující pevninskou šíji z Asie do Severní Ameriky, vyhynuli před tisíci lety. Indiáni Severní Ameriky se teprve v 16. Století (eventuelně o několik století dříve prostřednictvím Vikingů) dostali ke koni, poté co sem byli znovu dovezeni Španěly. Koně, se kterými tehdy přišli Indiáni do styku, byli mustangové, potomci iberských koní. Ne všichni dnes divoce žijící koně jsou však mustangové, neboť i v novějších dobách se s nimi smísili uprchnuvší, či na svobodu vypuštění teplokrevní koně.
Je zřejmé, že nepodkované kopyto je přinejmenším u divokých equidů za přirozených životních podmínek mimořádně výkonné, neboť vzdálenosti, která tato zvířata denně urazí, jakož i podklad v mnoha oblastech, po kterém chodí, kladou vysoké nároky.
Přesto však vyvstává otázka, zda zhruba 5000 let trvající chov koní, prováděný člověkem, nemodifikoval koně ve srovnání s jejich divoce žijícími předky tak, že je dnes kopyto německého (či českého,příp.jiného - pozn.překladatele) teplokrevníka podstatně choulostivější, nežli kopyto mustanga, či jiného divokého koně.
V této souvislosti je zajímavá existence divoce žijících a zároveň chovem ovlivněných koní. To jsou kupříkladu chovná stáda ve Španělsku, Rusku, Maďarsku nebo tzv. dülmenští divocí koně. U dülmenských koní se ve skutečnosti jedná o křížence různých plemen. Rovněž zajímaví jsou němečtí vojenští koně, kteří po skončení První světové války zůstali v Namibii a u kterých se jednalo hlavně o trakénské a hannoverské koně. Tito koně žijí dodnes v namibijské poušti a dokázali přinejmenším během posledních 60 let přežít v těch nejtvrdších podmínkách. A to, přirozeně, bez podkov. Na základě těchto skutečností se nám nabízí otázka, zda naši koně skutečně potřebují podkovy, a to z důvodu, že jsou „přešlechtění" a nebo zda to přece jen nemá ještě jiné příčiny, kvůli kterým kůň, který stojí v noci v boxu a ve dne je pohybován v kryté jízdárně nebo je vzat na dvouhodinovou vyjížďku, potřebuje podkovy! Především, když pomyslíme na to, že koně ve volné přírodě urazí značně dlouhé denní úseky až 30 km (např.o Chetitech je známo, že během půlročního výcviku,kdy jejich koně absolvovali celkem něco okolo 7 tis.km, nebyly výjimečné ani 200 km etapy - a to na tvrdém,kamenitém terénu). Můžeme tedy vycházet z toho, že kopyto moderního sportovního koně by se ve své výkonnosti nemělo odlišovat od kopyta divokého koně, neboť jinak by svrchu popsané případy divoce žijících „moderních plemen koní" nemohly bez ochrany kopyt existovat!
Obr. 89: Mustangové cválající na skalnatém povrchu. (J. Jackson, The Natural Horse).
Výstavba kopyta
Popis kopyta a jeho funkcí je zde záměrně pojat stručně. Rozhodující pro porozumění dalším kapitolám tohoto seriálu je pouze skutečnost, že se u kopyt koní nejedná v žádném případě o pouhý mrtvý kus rohoviny nýbrž, že se ve skutečnosti jedná o vysoce rozvinutý orgán, který plní vícero úloh, důležitých pro organismus.
Především je tento orgán důležitý pro pohyb, a proto musí být mimořádně odolný proti obrušování. Rohovina kopyta tento účel zcela splňuje, neboť není jen houževnatá, pružná a ohebná a odolná proti roztržení, nýbrž také - v závislosti na zátěži - dorůstá. Tedy, čím více se kůň pohybuje, tím intenzívněji kopyto roste.
Za dorůstání rohoviny v závislosti na zátěži zodpovídá mechanismus kopyta, který je bohužel mnohými odborníky ignorován či chybně vykládán. Pod pojmem mechanismus kopyta rozumíme rozšiřování rohového pouzdra, které zároveň vede k napínání a tím i zplošťování rohového chodidla při zatížení končetiny.
Tato změna tvaru rohového pouzdra tlumí na jedné straně náraz končetiny při dopadu na zem a na druhé straně se při každé takovéto změně tvaru zvětšuje objem vnitřku kopyta. Toto zas vede k tomu, že se při zatížení kopyta protahuje kopytní škára, která z větší části obklopuje kost kopytní a která ji spojuje s rohovým pouzdrem. Kopytní škára je velmi silně protkána krevními cévami a proto při rozšíření nasává krev - plní se krví.
Při odlehčení, tj. zvednutí kopyta od země, se rohové pouzdro opět zúží a vykonává přitom tlak na meziprostor mezi kostí kopytní a rohovým pouzdrem, takže je přitom žilní krev vytlačována. Tato činnost bývá též označována jako „krevní pumpa" a neměla by být podceňována, co se týče jejího vlivu na veškerý organismus koně. To proto, že i když je objem krve, který kopyto pumpuje koňskou nohou nahoru při jednom kroku asi 2cl (u středně velkého koně) a to se může zdát málo, dává to při velkých vzdálenostech, které musí koně urazit ve volné přírodě (musí, aby nalezli potravu a vodu), dohromady značné množství krve, které je pumpováno tělem nezávisle na srdci, které je u všech equidů v poměru k tělesné hmotnosti malé.
Rozhodující je to, že pokud je kopyto podkované nebo má nepřirozený tvar, je mechanismus kopyta, který se v něm nalézá, pouhým chabým odleskem toho, co se odehrává ve zdravém kopytě. V podkovaných kopytech je pohyb takový, že rozdíl mezi objemem zatíženého a nezatíženého rohového pouzdra je tak malý, že je podle zažitého mínění považován za zanedbatelný.
Toto je však s určitostí nejpodstatnější bod, kolem kterého se názory různí, neboť podkováři a zvěrolékaři vycházejí zpravidla z toho, že mechanismus kopyta hraje vedlejší roli, přičemž autorka tohoto příspěvku je naopak toho názoru, že se zde jedná o absolutně nejdůležitější aspekt u kopyta, což je podpořeno videozáznamem australského hipologa prof. Chrise Politta.
Již celá staletí konstatují knihy o podkování a další knihy o koních, že podkování omezuje krevní oběh a způsobuje ještě další škody.
Působí kuriózně, že lékaři mohou akceptovat to, že se v časti těla, která má funkci pumpy, omezuje krevní oběh!
Ostatně, neznamená to, že každé nepodkované kopyto je také zdravé a funkční! K tomu je nezbytný fyzikálně správný, funkční tvar kopyta, umožňující znatelný mechanismus kopyta, jenž je důležitý pro krevní oběh v celém těle koně.
Popis z prezentace základního semináře:
- Kopyto jako dorůstající bota
- Ochrana proti mechanickým vlivům
- Tepelná izolace
- Protiskluzové prvky: Rozpěrky, Zaklínění v půdě, Funkce přísavky
- Rozdíly ve tvaru
- Tlumení nárazů
- Pérování uspořádáním - polohou kostí a šlach
- Přeměna kinetické energie
- Přetvářen mechanické energie - roztažení rohových rourek, rozšíření rohového pouzdra, stlačení spirálových pružin
- Vzniká teplo - nezbytné pro látkovou výměnu
- Pumpa krevního oběhu
- V kopytní škáře látková výměna /kopyto jako vylučovací orgán/
Kopyto má ještě další funkce pro celý organismus. Těmito funkcemi se podrobněji zabývají knihy „Celostní ošetřování kopyt koní" a „Podkování - je toto zlo opravdu nutné?".
Jak vypadá zdravé nepodkované kopyto? Tvar, úhel a proporce mohou být změřeny na divoce žijících koních (viz vyobrazení). Tato kopyta divoce žijících koní či lépe řečeno equidů, ať jsou to africké zebry, divocí osli nebo mustangové, jsou v podstatných detailech stejná.
- Úhel korunky při pohledu z boku tvoří se zemí 30° .
- Úhel přední stěny kopyta tvoří v přední noze 45°.
- Úhel přední stěny kopyta tvoří v zadní noze 55°.
- Výška rohových patek je zhruba 3,5 cm, což odpovídá tlouštce měkkých patek
- Rohový střel je široký, silný a dotýká se země.
Vyobrazení:
Pravidelná kopyta
Přední
Zadní
K bodu 1.: Pouze tehdy, když úhel korunky při pohledu z boku tvoří 30° se zemí, nachází se kost kopytní v takové poloze, při které je její spodní hrana rovnoběžně se zemí. Toto je věc podstatného významu, protože kost kopytní je zavěšena uvnitř rohového pouzdra a jejím prostřednictvím se zatížení končetiny přenáší na kopyto. Pouze v uvedené poloze je zatížení přenášeno rovnoměrně (viz obr. - rovnoběžník sil). Je - li úhel korunky ostřejší, než 30° (často je při tom i kopyto strmější), jsou škárové lamely v přední části kopyta silněji zatěžovány, nežli škárové lamely v oblasti patek. Takto to může dlouhou dobu fungovat, avšak jednoho dne to může mít fatální následky, často v souvislosti se změnou složení krve, jako např. při změně krmení, očkování, odčervení atd. (viz příspěvek: „Proč dostal můj kůň zchvácení?").
K bodům 2. a 3. Úhly předních stěn v kopytech vyplývají z tvaru kosti kopytní. Tato kost má totiž v předních kopytech úhel přední části 45°, v zadních kopytech pak 55°. Tyto úhly se ukázaly důležitými při rehabilitaci kulhání. Osvědčilo se, pokud mohly být u deformovaných kopyt obnoveny tyto úhly.
|
|
|
|
|
Vyobrazení: zdravá kost kopytní při pohledu zespodu a z boku
K bodu 4. Pokud se rohový střel dotýká země, poskytuje dobré zachycení na skalnatém podkladu.
Výraz „cestou necestou" (v originále: „über Stock und Stein"- dosl. „přes klacek a kámen", pozn. překl.) se u bosého koně poněkud relativizuje, neboť takovýto kůň si cíleněji vyhledává cestu a své tempo přizpůsobuje podkladu. Kůň s přirozenými kopyty cítí vlastnosti půdy prostřednictvím jemných rohových rourek, které sdělují nosnému okraji informace o tvrdosti a nerovnostech podkladu. Je přirozené, že se kůň snaží si svá životně důležitá kopyta šetřit a nezruinovat si je na ostrém štěrku!
Dalším hlediskem u zdravého nepodkovaného kopyta je tloušťka chodidla a tvar chodidlové klenby, které mají velký vliv na pružnost kopyta. Toto je důležité s ohledem na mechanismus kopyta. Je - li toto při strouhání kopyt ignorováno a je-li krácen pouze nosný okraj, znamená to hrubé omezení důležitého mechanismu kopyta a navíc vede k otlakům v chodidlové škáře.
Pochopení anatomických tvarů v kopytě je tedy předpokladem pro takovou úpravu kopyt, která je udrží zdravá.
Obr. 41: Schématické znázornění kopytního mechanismu: rozdíl tvaru kopytního pouzdra v nezatíženém (úzkém) stavu a při zatížení (v širším stavu).